Bárta

       Naproti u sousedů se otevřelo okno a starý Bárta se do něj vyložil jako apoštol do orloje. Obyčejně tak vydržel celé odpoledne, v invalidním důchodu měl času dost. Mizel teprve, až přijela Bártová z práce a přinesla mu čtení.

       Každý od nás věděl, že Bárta je blázen do novin. Všechny četl, žádné nevyhodil. Bývaly doby, kdy mu jich pošťačka nosila celou tašku. A to v nich ještě nebylo celkem co číst, tenkrát…za komančů. Prý v nich hledal, kdy TO praskne. Když se dočkal, Bártová mu předplatné zatrhla. „Dědek jeden, musí číst, co vidí…  nechal by v tom důchod, nadávala na celou vesnici, - nejradši by skoupil trafiku…

   Jednoho jarního odpoledne začalo u Bártů sněžit. Z okna v prvním patře se nejdřív pomalu snášely bílé plachty novin, barevné listy příloh a magazínů, a pak, jako krupobití, následovaly těžké zažloutlé balíky… První se přišel podívat soused zprava. Přidal se soused zleva, a v té chvíli už i naše babča přestala klímat u televize a vyšourala se na zápraží. Za chvíli se na cestě před Bártovic stavením sešla půlka vesnice a lidí přibývalo. Při pohledu z okna to vypadalo, jako by zástup čekal na zjevení nebo na orloj. Hlavy se kývaly nahoru a dolů, od okna v prvním patře k zvětšující se hromadě balíků na zemi. Chyběly jen fotoaparáty a kamery.

    Lidi napínali uši v domnění, že uslyší hádku, pláč, nějaký důvod, proč se Bárta zbavuje svých milovaných novin, ale kromě vzdáleného štěkání psa a aut z nedaleké okresky nebylo slyšet nic.

   Za posledním balíkem se okno s bouchnutím zavřelo. Nikdo z lidí na cestě se nepohnul, čekali pokračování. Za minutu vyšel z hlavního vchodu Bárta, čepici naraženou hluboko do očí. Musel si všimnout, že mu u plotu stojí půl vesnice, ale na nikoho se nepodíval, nikoho nepozdravil. Z garáže vytáhl velikou plachtu a hromadu novin přikryl, pak  bez jediného slova zase zmizel v domě.  Teprve potom se zástup váhavě rozešel.

   Celý týden se nikdo nedozvěděl, co se u Bártů stalo. Jen hromada byla den ode dne menší.  Říkalo se, že Bárta je domluvený s vedoucím sběrny a vždycky v noci mu část hromady vozí. Ženské zkoušely něco dostat z Bártové – ale neuspěly. Ani nepostávala u krámu jako jindy, sotva odpověděla na pozdrav.

   V pátek večer se Bárta  konečně objevil v hospodě. Všichni ztichli. Poručil si pivo a usadil se na své místo v koutě. Chlapi za ním jako jeden muž. Nerozmluvil se, jak doufali. Na všechny otázky odpovídal jen JO - NE, případně vůbec. Aby rozvázal, poručili Bártovi myslivce.  Rundu otočil - a pak už to byl regulérní souboj na kořalky. Runda za rundou přistávala na stole, sklo ťukalo  …a Bárta mlčel. 

K půlnoci zbyli u stolu jen dva –  Bárta a mladý Beran, a bylo to kdo s koho. Už nešlo o to, aby Bárta mluvil, ale aby padl. Beran dělával v Rusku a od té doby měl výdrž jako kůň – ale Bárta od přírody o nic menší. Beran, stokoruny v ruce jako karty,  snad desetkrát švihl tím zeleným vějířem o stůl, aby přivolal hostinského: tahej, Hansi, a nalej…poslední…

   Nakonec i hospodskému došla trpělivost. S pomocí zbylých štamgastů dostrkal Bártu s Beranem před hospodu a zamkl dveře. Společně se potáceli po cestě, navzájem se podpírajíc. Hrdinové po bitvě.

   Co se opravdu u Bártů stalo to památné jarní odpoledne, nikdo přesně dodnes neví. Jdou různé řeči .Někdo povídá, že  Bárta si z peněz na domácnost  předplatil erotické časopisy, jiný zase říká, že ty peníze provolal na erotické linky, a nejdivočejší verze tvrdí, že  si za ty prachy užíval se striptérkou, kterou našel v Annonci, a Bártová ho přistihla. Podle mě je poslední verze dost nepravděpodobná,  ale kdoví jak to bylo.

   Jisté je, že Bártová odjela tenkrát na pár dní k sestře do Heřmanova Městce a po návratu  začala dělat v tiskárně. Zlé jazyky tvrdí, že tak zabila dvě mouchy jednou ranou: Bárta neutrácí za časopisy,  a Bártová má kontrolu, co čte... 

/11.-12.září 2003/